24. 3. 2012

Tak hodně! Tak málo!

Tak. Hele. Já nevím, jak začít...hehe.
Ze všeho nejraději v životě (tedy až po spánku) navrhuju oblečení. Je to pro mě taková magická činnost. Když se dostanu do "stavu", jsem schopná v noci opakovaně vstávat a rožínat lampičku, což by mě jindy zabilo. A když to na mě takhle příjde, tak mi do hlavy skáčou tuny nápadů jako fotky, občas je přebírám, jindy zaznamenávám všechny, ale většinou je to tak rychlej proces, že si je načmrknu jen tak, abych ráno/později poznala, o co vlastně šlo. A z těch stovek pidikresbiček a slov a popisků jsem v životě do smrtelníky rozpoznatelné podoby zpracovala jen to, co sem teď dávám. Je mi z toho mikroskopického množství hodně smutno. Ale je to nekonečný proces. Oblečení vymyslím daloko víc, než co jich stihnu nakreslit, natožpak ušít (haha, tolik peněz fakt nemám). Nebaví mě to kreslit, už vždycky chci, aby to bylo hotový a nebo aspoň nakreslený a já to mohla někomu ukázat. Nevím, kde začít, chce to nějak systematicky překreslit ty stohy papírů, co doma skladuju, ale nemůžu se k tomu přesvědčit. Zkouším to a nejde to. To kreslení je nakonec největší překážka.
Jinak je to pro mě něco jako pudový chování, to "navrhování". Jinak mě móda opravdu nezajímá. Co je trendy je to poslední, co mě zajímá.

No, sukně.

Japonskem inspirované šperky.
Doufám, že tyhle jednou udělám. Z Fima.